The story of a real anti-communist hero.
Historia e një heroi të vërtetë anti-komunist.
"Američan z Kojetína" Rostislav "Ross" Hedvíček se v minulosti na internetu prezentoval (a nechával oslavovat) jako nesmiřitelný bojovník s komunistickým režimem v Československu.
Jak už víme,nakonec prasklo,že Rostislav Hedvíček byl až do své emigrace v roce 1986 členem SSM, Svazarmu,ROH a byl tedy více než loajální ke komunistickému režimu v ČSSR, který se mu mj.odměnil i nomenklaturní pracovní pozicí bezp.technika (jen pro prověřené soudruhy) v n.p.SELIKO závod Kojetín a možností cestovat opakovaně do SFRJ.
Rostislav Hedvicek was hired on May 1, 1979, and on October 1, 1979, he started a job of safety and fire technician. He was learning on the job, and continuously improved by self-studying. His work ethics was good. He was a member of ROH (Revolutionary Trade Union) since 1976 and was also a member of SSM (Socialist Youth Union) but held no functions and was not politically active. He was also a driving instructor at Svazarm. His behavior was straight and friendly.
Jak sami vidíte, opravdový protikomunistický odbojář bez bázně i hany.... :-)
Ve svém "boji" s československými komunisty pokračoval R.Hedvíček i po své emigraci,během pobytu v utečeneckém lágru Traiskirchen v Rakousku.
Poslyšte tedy story o hrdinských činech, neobyčejné odvaze a smělosti našeho bojovníka.
Cituji z článku,který extraordinarily courageous fighter Ross Hedvicek publikoval na Blog.sme.sk:
Z Traiskirchenu jsme jezdili do Vídně k pohovorům na různé ambasády podle toho, kam kdo chtěl emigrovat.
Jezdili jsme i na Mexiko Platz. Tam jsem byl velmi často. Bylo to takové malé náměstí, stromy, cestičky, lavičky, trochu z kopce, jedna strana byla níž, uprostřed kostel a kolem dokola byly krámky se vším možným, majitele krámků byli Turci, Jugoslávci, všechny možné národnosti. Bylo to, asi jako když v Česku po sametovém podvodu začaly vietnamské trhy, kde prodávali laciné džínsy a kdeco všechno. No, a tak jako dřív pořádalo místní ROH nebo místní JZD zájezdy pro zaměstnance na nákupy do Györu, Pešti nebo Drážďan, tak ve velmi podobném stylu pořádaly některé okresní výbory KSČ (a JZD Slušovice) zájezdy na nákupy do Vídně na Mexiko Platz. Jenže to už nebyli obyčejní zaměstnanci, ale pouze kovaní a dobře prověření komunisti - sice trochu přitroublí, ale zato spolehliví v tom, že nezdrhnou. A zachtělo se jim laciných digitálních hodinek z Tchaj-wanu, stereověží Grundig (pro syna či vnuka) a džínsů - tehdy se říkalo rifle - stylu mrkváče.
A tak různá místní OV KSČ vypravovala vždy pár autobusů do Vídně na nákupy pro dobře prověřené pasažéry - v době, kdy slušní lidé byli moc rádi, že se dostali na dovolenou aspoň do kampu Szantód a Zamardi k Balatonu. (ano,slušní lidé k Balatonu a kolaborant Rostislav Hedvíček každý rok do SFRJ).
Přijeli, nakoupili (zda jim OV KSČ vydávalo i šilinky, mi není známo) a odpoledne zase odjeli modrými autobusy Karosa z ČSAD Uherské Hradiště, ČSAD Gottwaldov a podobně.
Večer jsem to vyprávěl v Traiskirchenu k náramnému pobavení posluchačů a padaly různé návrhy, jak bychom ty komunisty mohli příště tady v Rakousku přivítat. Padlo několik dobře míněných návrhu, že bychom jim mohli dát ke čtení všechny ty Svědectví, Pelikánovy Listy, Česká slova z Mnichova a další emigrantské tiskoviny, které jsme mohli mít z AFCR, ale všichni jsme nakonec dospěli k názoru, že by to byla promrhaná snaha, protože by to ti cestující komunisti stejně všechno vyházeli do odpadu ještě před hranicemi.
Bez mé přítomnosti pak proběhlo uvítání autobusu našimi albánskými kamarády z řad Flüchtlingů, kteří počkali, až se ti obtloustlí komunisté vykolébali z autobusu (autobusy jim byly česky mluvícími spolupachateli řádně identifikovány) a pak jim autobusy sprejem řádně omalovali hvězdami, srpy a kladivy a řadou vulgárních nápisů v němčině. Tahle vynikající akce na Mexiko Platzu se dokonale povedla jen jednou, protože příští týden už řidiči ČSAD zůstali u autobusu hlídat a měli nachystané láhve s ředidlem a hadry a několik pokusů o umělecké graffiti na jejich vozidlech zlikvidovali zahnáním přičinlivých umělců a očištěním čerstvého spreje hadry namočenými v ředidle.
Přesto jeden umělec dosáhl pak často vzpomínaného úspěchu - začal svou diverzi sprejováním zadního čela autobusu, řidič to uviděl, vyběhl ven a začal to pucovat tím v ředidle namočeným hadrem. Náš spřátelený diverzant zatím oběhl autobus, doširoka otevřenými dveřmi vběhl dovnitř a tu hvězdu a srp a kladivo nastříkal na přední sklo autobusu zevnitř (ano, prosím!), před řidičem. Dílo zkázy dovršil vyprázdněním plechovky černého spreje na tachometr a ostatní budíky pod volantem a na sedadlo řidiče, které bylo z tehdy velmi módní černé perforované koženky. Předem určení spotters a „pozorovatelé" hlásili, že čeští řidiči autobusu i přes zjevnou nepřízeň osudu nikdy nevolali rakouskou policii a škody místní policii nehlásili.
Komentář R.Hedvíčka v diskuzi pod jeho článkem "o odboji":
Vsechno popiram...
Ja jsem nic nedelal, zadne autobusy jsem nesprejoval. Ja jsem to jen vymyslel, koupil jim ty spreje, ukazal ktere autobusy, a delal zed. Ale nic jsem nesprejoval. Jsem uplne nevinen.
ZDROJ: http://blog.sme.sk/diskusie/751288/1/Jak-jsem-byl-ideologickym-diverzantem.html
Ano,takový neohrožený a smělý pašák byl Rostislav Hedvíček během svého pobytu v Rakousku. Zásadně za sebe na "diverze" posílal třeba Albánce či jiné čs. emigranty z Traiskirchenu.
Bojovník s komunismem Ross Hedvicek sám nikdy do žádné akce nešel, protože "co by tomu řekla Praha,soudruzi,no né? "
Na fotografii: Rostislav Hedvíček osobně.
On the photo: Ross Hedvicek personally
DOPORUČENO KE STUDIU:
Jiří Wolf | E-mail | Dnes v 11:26 | Reagovat
